Můj příběh
Pavlína, co vyrostla ze stínu narcise. Těší mě:)
Žít svobodný a naplněný život je mou dnešní realitou. Dělám, co cítím a po čem moje duše touží. Bez pocitu vinu. Dokážu se za sebe postavit a taky bezpečně říkat NE. Žiju v pravdě a v souladu se svými hodnotami.
Pečlivě si do svého života vybírám lidi, kterým chci věnovat svou energii. Má vycvičená intuice je umí rozpoznat a včas zakročit, když se někdo snaží použít manipulaci. Jsem velký empat a vnímám to jako dar, kterého si nesmírně vážím. Se svou empatií ale nakládám jen na místě, kde cítím, že může skutečně někomu pomoci. A dávám ji naopak stranou ve chvíli, kdy tuším, že ji chce někdo zneužít.
Ještě pár let zpátky jsem tohle ale neuměla.
Nedokázala jsem rozpoznat, když se mnou někdo nehrál fér plej. Snažila jsem mít soucit a pochopení s každým. Každému vyhovět a zavděčit se. Neustále jsem bojovala s pocitem viny. Vlastně ne. Nebojovala. Byla jsem pokaždé přesvědčená, že “je to moje vina”.
Že všechno je moje chyba. Že za všechna ta nedorozumění, za všechny problémy ve vztazích (ať už doma nebo v práci) můžu já. Že jsem prostě taková. Že prostě neumím komunikovat. Neumím se vyjadřovat. Uzavírám se do sebe. Že nejsem dost dobrá. Že jsem prostě divná. Že jsem asi vadná. Věděla jsem, že taková jsem odmala a myslela si, že už taková budu napořád. Každý jsme přece nějaký, ne?
Můj život zvenku vypadal pohádkově. Ale uvnitř jsem trpěla.
Měla jsem vždy vše podle učebnice o ideálním životě. Školu vystudovanou v řádných termínech. Fajn práci, koníčky. Přátele, rodinu, manžela, dítě. Pestrý společenský život…
Myslela jsem si, že takto vypadá štěstí. Lepila jsem si to své “štěstí” do fotoalba a hrdě vystavovala na sociální sítě. Jen hluboko uvnitř sebe jsem se pořád cítila divně.
Žila jsem v neustálém strachu. Často jsem se za sebe styděla a někdy bych nejraději zalezla někam, kde by mě nikdo neviděl. Naučila jsem se žít s neustálým tlakem na hrudi. S opakujícími se nemocemi nebo úrazy. S bolestí v krku milionkrát do roka. Na chvíli i s úplnou ztrátou hlasu.
Vyvrcholilo to stavem, kdy jsem nebyla schopná normálně fungovat. Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem spát. Nemohla jsem pracovat. Několik dní jsem ležela v posteli a každá minuta pro mě byla utrpením. Nemohla jsem klidně dýchat.
Myslela jsem si, že se zblázním.
Pozorovala jsem své žily na zápěstí a dotkla jsem se myšlenky, jaké by to bylo, kdybych tady nebyla.
Jenže já věděla, že takto to vzdát nechci.
Když spadneš na dno, máš výhodu v tom, že se od něj můžeš odrazit.
Řekla jsem si o rychlou odbornou pomoc, abych byla schopná se uklidnit a nějak fungovat. Rozhodla jsem se, že už tento způsob života už chci opustit. A uvědomila si, že pokud se z toho chci vyhrabat, budu se muset pohrabat uvnitř sebe.
Říká se, že když je žák připraven, učitel se najde. A tak se přede mnou jakoby “náhodou” začaly objevovat knihy, texty, rozhovory o manipulaci.
Začala padat zeď iluze z mého srdce i růžové brýle z mých očích.
Začala jsem vidět to, co jsem dřív neviděla. Začala jsem vnímat to, když se mnou např. někdo mluví stylem “myslím to s tebou dobře, chci ti pomoct” , ale na pozadí má tón citového vydírání.
Když jsem prošla prvními zkouškami, kdy jsem dokázala rozpoznat manipulaci, život mi poslal k nastudování další kapitoly. Opět jakoby “náhodou” jsem začala narážet na téma narcismus. Se spadnutou bradou, velkým vztekem a úlevou zároveň (záživná kombinace emocí) jsem zjistila, že to je to ono. Že nejsem divná.
Že jsem “jen” neustále obklopena narcisty. Objevila jsem ve svém životě jednoho. Pak dalšího. A dalšího. Najednou jsem zjistila, že jsou protkaní mým životem na všech úrovních vztahů. Od partnerského (jestli se to tak dá nazvat), rodiných, kamarádských, pracovních…
Uvědomila jsem si, že můj život byl v rukou energetickými upírů, kteří se mnou manipulovali, psychicky týrali a zneužívali mě ve svůj prospěch. A kterých nebylo vůbec snadné se zbavit.
Věděla jsem, ale že se jimi už nechci nechat ovládat.
Že už to stačilo. Sílu postavit se jim, jsem hledala uvnitř sebe. Nořila jsem se do sebe, do svých pocitů, zapisovala si je. Dala stopku vztahům, ve kterých jsem nemohla být sama sebou. Trénovala jsem svou mysl, aby už nebezpečí příště dokázala poznat. Metodou pokus omyl jsem s predátory zkoušela komunikovat jinak nebo nekomunikovat vůbec. Nakonec jsem se v tom celkem slušně vycvičila a našla svou cestu.
Ale nestačilo mi to. Chtěla jsem jít ještě dál.
Chtěla jsem vědět, proč se na mě narcisti lepí jak mouchy na mucholapku.
Odpovědi jsem opět hledala v sobě, ve své minulosti a ve svým podvědomí. Učila se, jak podvědomí funguje a jak ho lze změnit. A začala jsem postupně měnit svou každodenní realitu. Měnit svůj způsob myšlení, vnímat cítění, rozvíjet intuici.
Rozebrala jsem sebe na kousky a skládala je znovu a jinak.
Za každý malý krok jsem cítila velkou vděčnost a zároveň úlevu. Poznala jsem, co je to vnitřní štěstí. Jak to vypadá, když se cítím opravdu svobodně.
Pomůžu to objevit i Tobě.
Jak moje duše uzdravovala a vzkvétala, tak začala silně volat s touhou pomáhat dalším ženám a lidem, kteří zažívají to samé, jako jsem zažívala já ještě nedávno.
Proto tě moc ráda provedu tématem manipulace a narcismu během on-line konzultací.
Protože vím, jak se cítíš a jakou bramboračku máš asi teď z toho všeho, co se ti děje, ve své hlavě…